Dějiny češtiny v Rakousku jsou zároveň dějinami Čechů a Moravanů v Rakousku. Pro studium raných a nejranějších dokladů č. na území dnešního Rakouska je přitom rozhodující přesná práce s prameny. Národně zaměřený popis dějin se totiž často pokoušel o konstrukci tradic, které měly obohatit vlastní historii a tím pozvednout prestiž národa. Nemůžeme se proto divit, že v některých č. dílech jsou rané stopy č. a kontakt č. s němčinou na dnešním rakouském území, jakož i jejich význam pro vznik moderní národní skupiny v Rakousku přeceněny (✍Brousek, 1980:11). Bezpochyby existují doklady o tom, že č. šlechta a č. kupci pobývali ve Vídni již v dávných dobách. Zdejší č. menšinu však lze až do počátku 18. stol. počítat k elitám a je nápadná spíše svým vlivem na výkon moci ve státě než svou velikostí. Příliv č. mluvících osob do Vídně, který je spjat s posunem v sociální skladbě metropolitní menšiny, se stupňoval teprve v průběhu 18. a 19. stol., načež vyvrcholil ve druhé pol. 19. stol. Vedle toho existuje i jazykový kontakt podél jazykové a zemské hranice, resp. v pramenech ve vazbě na ni.

1 Čeština ve středověkém Rakousku

Obchodní vztahy a neshody na hranicích s Čechami a Moravou dokazují, že tzv. rakouské země měly v přilehlých oblastech kontakt se Slovany. Například dolnorakouská Štokrava (Stockerau) ležela r. 1012 po nějakou dobu na hranici mezi Moravou a Bavorskem. V r. 1016 byl irský misionář Koloman podezříván z toho, že je č. špionem a byl u Štokravy pověšen. V letech 1030–1031 dosahovalo území vlivu pražského biskupa Šebíře na jihu až k Manhartskému vrchu (Manhartsberg) a Lysým horám (Leiser Berge); teprve r. 1041 se Břetislav I. musel podřídit a území jižně od Dyje (Thaya) přenechat Bavorsku (✍Brousek & Brousek, 2003:39).

Kontakt s č. v Rakousku zesílil poté, co rakouský a štýrský vévoda Fridrich II. Babenberský řečený Bojovný padl 15. června 1246 v bitvě proti uherskému králi z arpádovské dynastie Bélovi IV. u Litavy (Leitha). Tím Babenberkové vymřeli po meči, dědičné nároky uplatnily jak Fridrichova sestra Markéta, tak i jeho neteř Gertruda, kterou již předtím Fridrich zaslíbil Vladislavovi, synovi č. krále Václava I., a jejímž věnem se pod č. správu dostala území Rakous severně od Dunaje. Vladislav však počátkem roku 1247 nečekaně zemřel. Z následných sporů o toto území nakonec vítězně vyšel Přemysl Otakar II., jehož r. 1251 rakouští stavové zvolili za vévodu. K legitimaci svého nároku na Rakousy a Štýrsko se r. 1252 oženil s Fridrichovou sestrou Markétou, přestože byla o asi třicet let starší. Vévodu doprovázeli do Vídně i početní příslušníci dvora z Čech a Moravy, pročež vídeňští Češi rádi spojují s Přemyslem Otakarem II. počátek své historie jako národní menšiny. Neznamená to však, že by ve Vídni tehdy skutečně došlo k rozšíření č. z jaz. hlediska. Přemyslovci a jejich dvořané byli z velké části bilingvní, manželky Přemyslovců pocházely většinou z něm. mluvících oblastí. V následujících, na konflikty bohatých, letech ztratil č. král Přemysl Otakar II. oporu stavů a šlechty, a to nejen v Rakousku, kde se množily stížnosti na působení Čechů a Moravanů v zemských úřadech. Panovník padl r. 1278 v bitvě proti římsko‑německému králi Rudolfu I. Habsburskému na Moravském poli (Marchfeld). Jeho tělo bylo poté po dobu třiceti týdnů nejprve uchováváno ve vídeňském kostele minoritů, poté bylo v r. 1279 pochováno v kryptě kostela znojemského kláštera minoritů, kde zůstalo až do převozu do Prahy r. 1296. Jeho srdce však zůstalo ve Vídni (✍Veber & Hlavačka ad., 2002:114–121).

Pozornost Vídně, která se stala hlavním městem rakouských zemí již v roce 1146, se v následujících letech zaměřovala jiným směrem než na Čechy a Moravu. K intenzivnějšímu kontaktu s č. tak došlo až v pozdním středověku, v období husitských válek (✍Oppl, 1995:130).

2 Čeština v Rakousku v raném novověku

Zásadní změna nastala po smrti č. a uherského krále Ludvíka Jagellonského, který padl u Moháče r. 1526. Tehdejší rakouský arcivévoda Ferdinand I. Habsburský vzhledem k tomu, že jeho manželkou byla Anna Jagellonská, dosedl i na č. trůn. Od té doby se výuka č. stala pro následníky trůnu téměř samozřejmou součástí vzdělání (✍Berger, 2000:64). Zatímco Ferdinand ovládal č. pouze pasivně, učili se jeho synové č. již od dětství. Maxmiliána II., od r. 1562 č. krále, ji učil státní úředník Zikmund Held z Kementu a duchovní Jan Horák z Milešovky. Zároveň bylo za Ferdinanda I. sídlo říše přeloženo do vídeňského Dvorního hradu (Hofburg), který rozšířil již Přemysl Otakar II. (✍Veber & Hlavačka ad., 2002:228–230). Do té doby sice Vídeň byla rezidenčním městem Habsburků a měla i univerzitu, ale svými asi 20 000 obyvateli nemohla konkurovat metropoli, Praze (✍Lichtenberger, 2000:120–121). Přesto Vídeň již tehdy přitahovala i Čechy, zejména Moravany, kteří sem přicházeli studovat a dělat kariéru. Jednou z nejznámějších osobností této doby byl např. Hans Tscherte (č. Jan Čert), jenž pocházel z Brna, studoval ve Vídni a od r. 1509 zde vlastnil dům. Za Ferdinanda I. převzal několik důležitých veřejných funkcí (stal se mj. ředitelem městské nemocnice). Jako architekt a stavitel opevnění v r. 1529 přispěl v době prvního obléhání Vídně Turky rozhodujícím způsobem k obraně města a vešel tím do jeho dějin. Je po něm pojmenována ulice ve 12. vídeňském městském okresu i stanice metra Tscherttegasse na trase linky U6 (✍Glettler, 1985:12; ✍Weiß, 1894:716–718).

To, že město Vídeň plnilo funkce rezidence ve značně zvětšené říši, vedlo samozřejmě k zesílenému přílivu obyvatel, který byl přerušen pouze v době, kdy Rudolf II. Habsburský r. 1583 přeložil rezidenci opět do Prahy, aby unikl shonu vídeňského dvorního života. Teprve po jeho smrti přenesl Matyáš Habsburský r. 1612 sídlo říše definitivně zpět do Vídně. Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře r. 1620 byla do Vídně znovu přeložena také Česká dvorská kancelář, kterou si č. stavové r. 1527 vydobyli na Ferdinandu I. odloučením od Rakouské dvorské kanceláře; podřízena byla přímo č. králi (✍Veber & Hlavačka ad., 2002:245–248, 266–267).

Díky své roli hlavního města a správního centra měla Vídeň i přes stálé ohrožení Osmanskou říší pomalu více obyvatel než Praha. Jako centrum přitahovala obyvatele ze všech koutů říše, kteří město jazykově obohacovali. Tento čilý mnohonárodnostní život ve městě byl popsán již kolem poloviny 16. stol., obzvláště přitom byli vyzdviženi čeští a polští kupci a obchodníci, pro které existovaly vlastní noclehárny a hostince (✍Lazius, 1546; ✍Lazius & Abermann, 1619, III:83, 101). Též Wolfgang Schmeltzl líčí jako svědek r. 1548 živou jaz. směs mezi obchodníky a potvrzuje význam Čechů a Moravanů jako prodejců ryb (✍Schmeltzl, 1548). Po r. 1612 a zejména během třicetileté války (1618–1648) přišla do Vídně z č. zemí další šlechta se svým č. mluvícím služebnictvem a kupci. Tak např. r. 1618 získal Johann Baptist Cameel (č. Jan Křtitel Kamel), původem z Brna, již tehdy významný dům ve Vídni a zřídil v něm obchod s kořením (dnes je tam známá vídeňská restaurace Zum Schwarzen Kameel). Zároveň se do Vídně vydávali řemeslníci, učedníci, trhovci a kejklíři, čímž se příliv obyvatel rozšířil i na střední a spodní sociální vrstvy (✍Brousek & Brousek, 2003:23, 54–55). R. 1683 měla Vídeň již 80 000 obyvatel, z čehož téměř desetina byli studenti, a tento počet vzrostl počátkem 18. stol. na více než 100 000 obyvatel. V dobovém popisu města Vídně je přitom poznamenáno, že je osídlena šesti mocnými národy, mezi nimi i národem č. (✍Merian, 1679, 22, vlastně 122).

3 Čeština v Rakousku v 18. století

Za vlády Josefa I., který údajně uměl velmi dobře č. (✍Berger, 2000:65), byla zahájena stavba paláce České dvorské kanceláře podle plánů Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Byla dokončena r. 1714 za Josefova následníka a mladšího bratra Karla VI., zároveň byla rozšířena působnost této instituce. Sjednocovala nyní veškeré správní a soudní úkony a pod svým posledním nejvyšším kancléřem Bedřichem Augustem Harrachem, horlivým zastáncem č. partikularismu, se vyvinula v nejvyšší královský a zemský soud. Hraběti Fridrichu Vilému Haugwitzovi, poradci panovnice Marie Terezie, se ale nakonec podařilo prosadit sílící snahy monarchie o centralismus, a tak byla Česká dvorská kancelář r. 1749 zrušena, což se stalo na úkor užívání č.jaz. (✍Olechowski, 2001). Když r. 1740 nastoupila na trůn následnice Karla VI. Marie Terezie, byl č.jaz. v doménách vzdělávání, práva a veřejné správy v důsledku vnitropolitických změn v rámci habsburské říše a v důsledku zavedení centralistického absolutistického systému vlády vytlačován němčinou. Přesto Marie Terezie dodržovala zemská nařízení z r. 1627 a 1628 o rovnosti obou jaz. pro Čechy a Moravu, pokud to bylo slučitelné s požadovaným sjednocením státní správy (viz ↗diglosie). Do této fáze spadá i zavedení výuky č. na různých rakouských institucích ve Vídni (od r. 1746 Tereziánum) a Vídeňském Novém Městě (od r. 1752 Tereziánská vojenská akademie), a to z pragmatických a utilitaristických důvodů. Ve šlechtických rodinách, jako např. u hrabat Trauttmansdorffů, Pálffyů, Lažanských a v rodině knížete Schwarzenberga, měla výuka č. již předtím dlouho tradici, neboť č. v té době byla považována za nejrozvinutější slovanský jaz. habsburské monarchie (✍Newerkla, 2007:580–581).

Příliv (nejen) č. mluvících osob do hlavního města Rakouska se v průběhu 18. stol. stále zvyšoval. V r. 1754 zde žilo přibližně 175 000 obyvatel, o čtvrt století později jich bylo již okolo 192 000, tedy dvojnásobek počtu obyvatel tehdejší Prahy. Ve Vídni byla stále častěji slyšet č., a to především v městských okresech Landstraße a Vídeňka (Wieden), kde se usídlila většina přistěhovalců z č. zemí (✍Brousek & Brousek, 2003:24; ✍Lichtenberger, 2000:120–121). Již v první pol. 18. stol. se č. obec scházela v určitých kostelech, aby oslavila svátky zemských patronů, např. v kostele sv. Michala (Michaelerkirche) jsou od r. 1728 doložené oslavy ke cti Cyrila a Metoděje, konané vždy 3. května (✍Schamschula, 1973:145). Od r. 1761 vycházely první č. psané noviny, a sice C. k. privilegované české vídeňské poštovní noviny (✍Duchkowitsch, 1980; ✍Duchkowitsch, 2004). Vzhledem k počtu č. mluvících přistěhovalců určovalo císařské nařízení z r. 1778, aby na Vídeňce (Wieden), ke které tehdy patřily i velké části dnešního desátého městského okresu Favority (Favoriten), byla oznámení zveřejňována i v č. (✍John & Lichtblau, 1990:251).

Také výuka č. byla nadále rozšiřována. Do r. 1775 byla zavedena na čtyřech důležitých institucích monarchie. Od r. 1746 působil na Tereziánu jako první učitel češtiny Jan Václav Pohl, ale na rozdíl od obecného řádu Tereziána měli žáci vysoce postavených osob možnost mít i vlastní učitele z řádu jezuitů. Č. byla od svého zavedení r. 1752 i pevnou součástí výukového programu Kadetního domu, pozdější Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě (takto je označována od r. 1768). Prvními učiteli zde byli Antonín Prokop Klobás a Václav Michael Wiedemann. R. 1754 byla založena Šlechtická vojenská akademie ve Vídni, na níž vyučoval také Jan Václav Pohl, a 7. října 1775 byla výuka č. zavedena na Vídeňské univerzitě. Č. se tak stala po něm. vůbec prvním živým jaz., jenž se dal v monarchii studovat na univerzitě. Jako první profesor č. byl povolán rodák z Velehradu Josef Valentin Zlobický, který také vypracoval první návrh studia slovanských jaz. Jeho koncept, jenž sice tenkrát nebyl realizován, se zařadil do historie filologie jako první slavistický univerzitní studijní program a jako vzor studia živých jaz. (✍Vintr & Pleskalová, 2004:13–60).

4 Čeština v Rakousku v 19. a 20. století

V průběhu 19. stol. se počet obyvatel ve Vídni nadále zvyšoval. Zatímco zde v r. 1910 žilo již 2 031 498 obyvatel, měla Praha ve stejném roce teprve cca 224 000 obyvatel (tento údaj ovšem nezahrnuje tehdy samostatná předměstí jako Karlín, Královské Vinohrady, Žižkov či Smíchov). Počet osob hlášených ve Vídni a mluvících doma „česko‑moravsko‑slovensky“ (jak to tehdy zaznamenaly statistiky) se přitom podle oficiální statistiky zvýšil z 25 186 osob v r. 1880 na 102 974 osob v r. 1900 a 119 447 v r. 1910. Ve skutečnosti ale musel být tento počet mnohem vyšší, protože po rozpadu monarchie odešlo z Vídně do nově založené Československé republiky oficiálně přibližně 150 000 osob (tedy více, než bylo zjištěno při sčítání lidu), zároveň ale v r. 1923 udalo cca 80 000 osob ve Vídni jako „obcovací“ jazyk č. Vedle č. mluvících přistěhovalců je nutno zohlednit ještě početné něm. mluvící přistěhovalce z č. zemí, kteří byli již ve svých rodných obcích více či méně v kontaktu s č. U většiny Čechů a Moravanů, kteří přišli do Vídně a zůstali zde, došlo ke změně jazyka, čeština se stala druhým jazykem (viz ↗čeština vídeňských Čechů). Současně ovlivňovali mluvenou formu bavorštiny ve Vídni a jejím okolí lexikálními bohemismy stejně jako z č. převzatými obraty (viz bod 5). Právě takovým způsobem obohacený vídeňský dialekt následně ovlivnil něm. hlavně ve východní a jižní části Rakouska (✍Newerkla, 2013:250–251).

Ale i mimo Vídeň sídlil v Dolních Rakousích nezanedbatelný počet slovansky mluvících Čechů, Moravanů, Slováků a Chorvatů. Je doložena celá řada dnes již z větší části nepoužívaných slovanských, zejména č. ↗exonym, hlavně severně od Dunaje. Na tomto místě je nutno zmínit, že historická země Dolní Rakousy kromě neobydleného podyjského trojúhelníku mezi Dyjí a Moravou o rozloze asi 30 km² – dříve východní díl obcí Cahnova (Hohenau an der March) a Ranšpurku (Rabensburg) a dnes část obecního katastru Lanžhot – zahrnovaly i celé území Valtic, tenkrát Valčice (Feldsberg), v rozsahu 87 km² (10 936 obyvatel) s obcemi Úvaly (dříve také Garšentál, Garschönthal), Charvátská Nová Ves (Oberthemenau), Poštorná (Unterthemenau) a Hlohovec (Bischofswarth) stejně jako třináct zčásti jaz. smíšených obcí u Cmuntu (Gmünd) o celkové rozloze asi 113 km² (cca 12 000 obyvatel). Podle Saint‑Germainské smlouvy, podepsané r. 1919, byla tato území k 31. červenci 1920 postoupena Československu (✍Newerkla, 2006:116–117).

Rozmach a vzestup č. až do konce habsburské monarchie a její ústup po jejím rozpadu se odráží i v č. školství v Rakousku. V průběhu 19. stol. se č. objevuje v seznamu školních předmětů stále častěji. R. 1872 založili Češi a Moravané ve Vídni školský spolek Komenský, který měl zřídit soukromou č. školu v městském okrese Favority (Favoriten) a který zdola postupně rozvinul celou řadu aktivit v oblasti organizovaného ↗jazykového managementu. Záměr zřízení školy byl původně zmařen dolnorakouskou školskou radou, ale ministerstvo školství nakonec zřízení školy povolilo, a tak mohla být 16. září 1883 otevřena první soukromá základní škola s č. vyučovacím jaz. (Vídeň X., Quellenstraße 72). Tato škola však postrádala tzv. právo veřejnosti (Öffentlichkeitsrecht), které každá škola nestátního zřizovatele musela nejdříve od Ministerstva kultu a vyučování (Ministerium für Cultus und Unterricht) získat, aby její vysvědčení byla obecně právoplatná. To se podařilo až po rozpadu monarchie, a tak žáci za účelem získání platného závěrečného vysvědčení museli skládat zkoušky jako externisté v Břeclavi. V r. 1910 navštěvovalo č. odpolední školy již 14 143 dětí, což odpovídá 5,6 % všech školou povinných dětí ve Vídni. Po skončení první světové války a rozpadu monarchie reemigrovala velká část č. mluvících dětí se svými rodiči do Československa. V letech 1919–1921 navštěvovalo č. školy ve Vídni již jen cca 6 650 dětí, v r. 1935 jich bylo pouze asi 4 450. Navzdory všem obtížím č. školství ve Vídni pokračovalo a rozvíjelo se díky neúnavné činnosti školského spolku Komenský. Spolek dal žákům k dispozici vlastního školního lékaře, vydal několik učebnic, provozoval vlastní kino a přivážel vlastními autobusy do školy žáky, kteří bydleli mimo Vídeň, celkově asi pět set až šest set dětí z dolnorakouských obcí Aichhof, Atzgersdorf, Guntramsdorf, Inzersdorf (č. též Inčisdorf), Katharinenhof, Leopoldsdorf, Neu‑Erlaa, Neu‑Kettenhof, Oberlaa (č. též Horní Lava), Rannersdorf, Rothneusiedl, Schwechat (Švechaty), Siebenhirten, Stierofen, Vösendorf a Wiener Neudorf. Spolek Komenský a další organizace, jako např. České srdce, navíc v mimovídeňských obcích, kde bydlelo hodně č. mluvících dětí bez přístupu k č. školství, organizovaly jaz. školy. Vyučování v těchto školách probíhalo v rozsahu minimálně čtyř hodin a maximálně jedenadvaceti hodin týdně. Nacházely se v dolnorakouských obcích Atzgersdorf, Berndorf, Deutsch Wagram, Guntramsdorf, Inzersdorf (č. též Inčisdorf), Leopoldsdorf, Marchtrenk, Mariental, Mödling (Medlík), Ortmann, Rothneusiedl, Sankt Pölten (Sv. Hypolit), Stockerau (Štokrava), Schwechat (Švechaty), Trumau (Trumava), Vösendorf, Wienerberg a Wiener Neudorf. Ze vzdálenějších to byly štýrský Graz (Štýrský Hradec) a Voitsberg a hornorakouský Linz (Linec) a Steyr (Štýr). Zároveň se v každé okresní sekci spolku Komenský nacházela veřejná č. knihovna. Ústřední knihovna spolku Komenský sestávala r. 1936 z více než 72 000 knižních titulů a měla přes 10 000 čtenářů. R. 1938 započal nacistický režim postupnou destrukci č. školství ve Vídni. Nejprve č. školy ztratily tzv. právo veřejnosti a všechny státní subvence. Většina školních budov byla konfiskována a převážná část učitelů přemístěna do protektorátu Čechy a Morava. R. 1942 následovalo definitivní rozpuštění zadluženého školského spolku Komenský, jeho ústřední knihovna byla převezena do vídeňské Národní knihovny. Pouze dvě č. školy mohly pokračovat ve své činnosti až do konce 2. světové války. Hned po skončení války byly sice č. školy znovu otevřeny, dokonce ještě ve stejném roce se na nich maturovalo, byly to nicméně poslední č. maturity ve Vídni ve 20. stol. Po druhé vlně reemigrace do nového Československa existovaly ve Vídni na konci školního roku 1952/53 již jen čtyři mateřské školy se 106 dětmi, tři obecné školy se 194 dětmi a dvě hlavní školy s 252 dětmi; ve školním roce 1965/66 už to byly pouze tři mateřské školy, dvě obecné školy a jedna hlavní škola s 250 dětmi. Počet žáků nadále klesal, takže až do pádu železné opony z původně bohatě rozvinutého č. školství zůstala pouze jedna mateřská, obecná a hlavní škola školského spolku Komenský na Sebastianplatz 3 ve třetím vídeňském městském okresu Landstraße (✍Newerkla, 2007:584–589).

5 Vliv češtiny na němčinu, resp. bavorštinu, v Rakousku

Výše zmíněný vliv č. na něm. na východě Rakouska stejně jako výskyt bohemismů v rakouské němčině sahá mnohem hlouběji do minulosti, než by mnozí předpokládali. Vysoký stupeň jejich rozšíření již počátkem 19. stol. dokládá asi padesát dnes již méně známých bohemismů v divadelních hrách rakouského dramatika Johanna Nepomuka Nestroye, od ale až po pohrdavé označení Čecha Zopak (z českého copak). Mezi nimi najdeme výrazy jako např. heidipritsch (spojení ze zvukomalebného hajdy a příslovce pryč), hubitschko (< hubička), označení pro chátrající či zchátralé stavení Kaluppen. dokonce jako zdrobnělina Kalupperl (< chalupa), dále Leschak (< ležák), nemam (< nemám), petschieren (< zapečetit), powidalen (z min. č. slovesa povídat), Ro‑simi/‑sumi (< rozum) aj. (✍Newerkla, 2013:254).

Nejsilněji ovlivnila č. bez pochyb oblast označení jídel a nápojů. Výrazy převzaté do něm. v Rakousku n. alespoň do bavorského nářečí ve Vídni jsou zčásti dobře známé a používané dodnes, např. Bramburi (< brambory), Buchtel n. Wuchtel (< buchta), Liwanze (< lívanec), Klobass‑e/‑i (< klobása), Kolatsche n. Golatsche (< koláč), Oblate s přízvukem na první slabice (< oplatka), Palatschinke (< palačinka < maď. palacsinta < rumun. plăcintă), Powidl (< povidla), Skubanki [šk‑] n. Stubanki [št‑] (< škubánky), ale i Brimsen (< brynza, slov. bryndza < rumun. brînză vedle brânză ‘sýr’), Haluschka (< haluška, většinou v mn. čísle halušky) aj. Jaz. kontakt se projevil i u označení osob. Zřetelné je to hlavně v případech, kdy byly č. slovotvorné sufixy připojeny k něm. a jiným slovním kmenům, jako např. Böhmak ‘Čech’, Feschak ‘hezoun’, Tränak ‘příslušník vozatajstva’ (< fr. train + č. ‑ák) apod. Ale vyskytovala se i slova tvořená obráceně, např. Tschunkerl ‘čuňátko’ (< č. čuně + bavor. sufix označující zdrobněliny ‑erl), Armutschkerl ‘ubožáček’ s dvojitým zdrobněním (< něm. arm ‘ubohý’ + č. ‑č(e)k‑ + bavor. ‑erl). Z č. adj. dobrý bylo odvozeno sloveso verdobrischen ‘promarnit, prohýřit’. Jako označení určitých lidských typů s č. zázemím byla oblíbená příjmení Březina, Novák a Trávníček. Zvolání na servus Brežina! je výrazem nepříjemného překvapení či podivení se. Věta er ist immer der Nowak znamená, že dotyčný člověk je vždy využíván jinými. Naproti tomu je Trawnitschek ztělesněním maloměšťáka, který se proslavil zejména jako alter ego známého rakouského herce Helmuta Qualtingera. Když bylo něco neuvěřitelné, mohl to člověk vyprávět jen paní Blažkové (Frau Blaschke), ta je totiž prototypem naivní osoby. Drahánek bylo původně jméno oblíbeného lidového hudebníka a následně začalo sloužit jako zvolání v případě nečekaného setkání se spřátelenou osobou. Příjmení Macháček, psáno Machatschek, označuje náfuku, chvastouna, machra (✍Newerkla, 2013:254–255).

Též v oblasti syntaxe najdeme početné jaz. fenomény, v nichž č. (často podporována analogickými konstrukcemi v ostatních slovanských jaz.) měla vliv na hovorový a „obcovací“ jaz. ve Vídni a Rakousku. Následující předložková spojení, která nejsou vždy akceptována ve spis.něm., můžeme zřejmě vysvětlit také kontaktem s č.: rak. auf Urlaub fahren stejně jako č. jet na dovolenou (na rozdíl od něm. in Urlaub fahren); rak. auf zwei Tage nach Prag fahren stejně jako č. jet na dva dny do Prahy (na rozdíl od něm. für zwei Tage nach Prag fahren); rak. auf jmdn./etw. denken stejně jako č. myslet na někoho/něco (na rozdíl od něm. an jmdn./etw. denken); rak. Vorbereitungen auf etw. stejně jako č. přípravy na něco (na rozdíl od něm. Vorbereitungen für/zu etw.); rak. in der Nacht auf Sonntag stejně jako č. v noci na neděli (na rozdíl od něm. in der Nacht zum Sonntag); rak. sich auf jmdn./etw. erinnern stejně jako č. vzpomenout si na někoho/něco (na rozdíl od něm. sich an jmdn./etw. erinnern); dále rak. auf der Universität, auf der Post, auf dem Hof, auf dem Konzert, auf dem Markt sein podobně č. být na univerzitě, na poště, na dvoře, na koncertě, na trhun. zastaralé spis. obraty eine Prüfung aus Russisch ablegen stejně jako č. vykonat zkoušku z ruštiny (na rozdíl od dnes běžného eine Prüfung in Russisch ablegen jako v angl. to take an examination in Russian); popř. bei Tisch sitzen jako č. sedět u stolu (na rozdíl od dnes běžného am Tisch sitzen jako v angl. to sit at the table). Vlivem č. se v něm. v Rakousku častěji objevují zdrobněliny pojmenování a křestních jmen jako např. Antschi n. Mamitschka. Podporovaný analogickou spis. konstrukcí v č. se v bavorském nářečí a ve vídeňské běžné mluvě drží silněji dvojitý zápor, např. er hat kein Geld nicht gehabt (což odpovídá č. neměl žádné peníze), sie hat niemandem nichts gesagt (což odpovídá č. nikomu nic neřekla) atd. Společné jevy č. a hovorové něm. v Rakousku jsou vidět i při tvoření nepřímé řeči. V č. se užívá indikativ: řekl, že tam byl, což odpovídá přesně rak. er hat gesagt, dass er dort gewesen ist v protikladu ke spis. něm. er sagte, dass er dort gewesen sei (✍Newerkla, 2013:255–256).

Další zkoumání ukázalo, že v Rakousku jsou i ve formálním kontextu akceptovány tvary, které jsou v Německu přinejmenším neobvyklé, protože působí neformálně. Také v tomto případě můžeme vidět paralely k situacím v č. na základě silné diskrepance mezi spis.jaz. a skutečně používanými jaz. tvary v běžné neformální komunikaci. Stejně jako v současné rakouské něm. lze pozorovat časté střídání jaz. vrstev a úrovní, které slouží v první řadě stylistickému zabarvení a rozšíření výrazových možností, zejména na poli expresivity. Umění využívat různých jaz. vrstev a úrovní, v nichž stejná slova mohou mít často různé významy, je typické i pro č. a rakouskou literaturu (✍Newerkla, 2009:10).

Č. ovlivněné jsou také typicky vídeňské popř. východorakouské (tedy pouze na určitém území rozšířené) obraty, jako např. Er/sie soll sich ausstopfen lassen! < Ať se jde vycpat!; Ohne Arbeit gibt's keine Kolatschen! < Bez práce nejsou koláče!; die Kinder spielen sich < děti si hrají; Sonst bist g'sund? < Jinak jsi zdravý?; die Patschen strecken < natáhnout papuče/bačkory; sich etw. aus dem Finger zuzeln < něco si vycucat z prstu; es steht (sich) (nicht) dafür < (ne)stojí to zato; seine sieben Zwetschken packen < sbalit si svých pět švestek, přičemž v rakouské něm. je to sedm švestek; das geht sich (nicht) aus < to (ne)vyjde; Das ist nicht mein Gusto! < To není mé gusto! a mnoho dalších. Zatímco tyto obraty se ve Vídni a okolí ještě používají, upadají další výpůjčky z č. v zapomnění a zná je již jen starší generace Rakušanů, popř. Vídeňanů. Sem patří např. auf Lepschi gehen < jít na lepší; außer Obligo sein < být z obliga; bridsch sein < být pryč; na servus! < no nazdar! no servus! jako výraz nepříjemného překvapení; pomāli, pomāli! < mor.‑slov. pomaly a další. Jiné jsou dnes již více méně zapomenuty, ale přesto dokládají dřívější intenzivní jaz. kontakt s č., jako např. Babutschen < papuče; fix Laudon < fix Laudon; geh' zum Tschert < jdi k čertu; Howno < hovno; Klitsch < klíč, používaný ve zlodějském slangu jako označení pro paklíč; Kudlitschka < kudlička; Mamlas < mamlas; motz < moc; Naschi‑Vaschi < naši + vaši jako označení zakázané karetní hry; Nusch < nůž; Penise < peníze; Piwo < pivo, což je ovšem slovo, které se začalo zase rozšiřovat po pádu komunistického režimu; platti/zaplatti < platit, zaplatit; potschkai troschku < mor.‑slov. počkaj trošku; (keinen) Rosomi haben < (ne)mít rozum; schezko jedno < všecko jedno; Schwerak < čtverák; spatni [šp‑] < špatný; Tamleschi < tam leží jako označení nešikovného člověka; Tanzowat < tancovat jako označení tanečních restaurací navštěvovaných hlavně českými služkami a vojáky; Wetsch ze spojení slov veteš a věc jako označení knoflíku n. malé herní kuličky; Wojak < voják aj. (✍Newerkla, 2013:256–257).

6 Čeština v současném Rakousku

Činností mnoha představitelů č. menšiny a č. emigrace byl rozhodujícím způsobem zformován výsledný obraz moderní rakouské republiky. Rakouská veřejnost o nich a jejich č. původu dnes ví ale jen zřídka. Mezi tzv. menšinovými starousedlíky se setkáváme např. s významnými představiteli sociální demokracie a rakouského hnutí odporu. Celkem šedesát devět č. odbojářů položilo život v boji proti fašismu. Tyto oběti nám dodnes připomíná pamětní deska na první školní budově školského spolku Komenský ve Vídni X., Quellenstraße 72. Po r. 1948 Rakousko významně obohatili emigranti z č. zemí, jako např. novinářka Barbara Coudenhove‑Kalergi n.č. politik kníže Karel Schwarzenberg. A po r. 1968 znovu posílila č. komunitu ve Vídni další vlna emigrantů z nejrůznějších společenských oblastí. V této mozaice narazíme na literáty, divadelníky, herce, hudebníky, kuchařské mistry, vědce, restaurátory, světoznámé lékaře a zástupce ještě mnoha dalších profesí. V této době byli povoláni do Vídně i přední čeští učenci světového významu, jako např. filologové a slavisté František Václav Mareš a Josef Vintr. Význam č. v Rakousku však byl a zůstává po 2. světové válce – přes krátkodobý vzestup po r. 1968, způsobený cca 11 000 emigranty z ČSSR, kteří po porážce Pražského jara zůstali v Rakousku – malý (✍Newerkla, 2005:159–160; ✍Valeš, 2004).

První obrat k pozitivnímu vývoji přinesl spolkový zákon ze 7. července 1976 o právním postavení národnostních menšin v Rakousku, v němž byli Češi uznáni za autochtonní národnostní skupinu, a tím získali určitá práva na podporu udržování vlastního jaz. v podobě např. periodického tisku vydávaného v č., rozhlasového a televizního vysílání v mateřském jaz. apod.; obecně ↗jazykové právo, ↗menšinový jazyk. V této souvislosti je zajímavé, že se nejdůležitější dětské vysílání celorakouské televize ORF v letech 1975 až 1993 jmenovalo Am dam des a začínalo dětským říkadlem Am dam des, diese male press, diese male pumperness, am dam des. Nejedná se o nic jiného než o zkomolení Am dam des, ty jsi malý pes, ty jsi malý pumprnes, am dam des, vídeňské varianty č. rozpočitadla Uno duo tres, ty jsi malý pes, ty jsi malá veveřice, ty si zůstaň kdes (✍Newerkla, 2013:247–248, 254–255).

Teprve sametová revoluce a pád komunistického režimu vedly v Rakousku ke zvýšenému zájmu o č. Od vstupu České republiky do Evropské unie je č. opět více vnímána jako perspektivní jaz., což se projevilo i v rakouském školství zavedením č. jako cizího jaz. na početných školách všech stupňů a typů zejména v dolno‑ a hornorakouském pohraničí. Jednoznačně největší a nejúspěšnější politicky podporované úsilí o rozšíření č. jako školního předmětu na svých školách přitom projevila dolnorakouská zemská školská rada v rámci evropskými fondy podporované ofenzívy výuky cizích jaz. (tzv. Sprachenoffensive), a sice češtiny, slovenštiny a maďarštiny. Od jejího implementování v září 2003 se jí zúčastnilo více než 31 000 žáků, ale také 15 000 dětí v mateřských školách. Zároveň bylo r. 2006 Dolnorakouskou zemskou akademií (Niederösterreichische Landesakademie) založeno Dolnorakouské jazykové kompetenční centrum (Sprachkompetenzzentrum Niederösterreich). Zasazuje se o moderní a s praxí spojenou výuku sousedního jaz. pro všechny věkové skupiny. Školský spolek Komenský a tím i č. školství v Rakousku zaznamenaly nový rozkvět. Na základě kladného vývoje mohlo být od školního roku 2000/2001 započato i s výukou na nově zřízeném soukromém bilingvním gymnáziu s třídami vyššího stupně. Od června 2004 se tak po více než půlstoletí nucené přestávky ve Vídni zase každoročně konají maturity i v č. (✍Newerkla, 2007:589–592).

Podle posledního sčítání lidu v roce 2001 žilo tehdy v Rakousku 17 742 osob, které jako obcovací jaz. uvedly č. To je 0,2 % z celkového počtu obyvatel Rakouska. Z nich mělo 11 035 rakouské a 6 707 jiné státní občanství. Více než polovina z nich žila ve Vídni, asi čtvrtina v Dolním Rakousku, zbytek v Horním Rakousku, popř. v ještě nižším počtu v ostatních rakouských spolkových zemích. 4 137 č. mluvících osob se narodilo již v Rakousku. Organizace, jež jsou v kontaktu s č. národnostní menšinou, vycházejí podle vlastních odhadů ze současného počtu asi 30 000 č. mluvících osob v Rakousku (✍Newerkla, 2013:257).